Vydáváme se po nich a asi po 4 km se nám podaří přiblížit k docela velkému stádu. V podřepu čekáme na pokyn stopařů, ale moc očí ve stádu nás vidí… a stádo se rozběhne buší. Přesto se rozhodneme zkusit štěstí ještě jednou a pustíme se znovu po jejich stopách. Po dalších 8 km je skutečně znovu najdeme. Spokojeně se popásají, vypadá to nadějně! Ale přes všechnu snahu nás znovu zbystří a zmizí. Vzdáváme to, je skoro půl 5 a my se vracíme zpět do campu. Promoklí, zmrzlí, ale spokojení.
V 5 hodin ráno pak znovu vyrážíme za loveckými zážitky a věříme, že dnes se lov podaří. Jedeme do stejné oblasti jako včera, takže nás čeká hodina v dešti na autě a jsme opravdu rádi, když zastavíme a máme možnost seskočit promočení a zmrzlí z auta a vydat se po čerstvé stopě. Tentokrát je to na rozdíl od včerejšího dne stopa jediného samotáře. Svižně jdeme buší, buvol jde červeným pískem a stopaři bez sebemenších problémů sleduji stopu. Během prvních kilometrů přestává pršet a objeví se sluníčko. Postupně odkládáme kusy oblečení a radujeme se změny počasí. Stopaři vědí, že buvol je asi 2 hod před námi a tuto vzdálenost se snažíme udržovat. Potřebujeme, aby buvol zalehl, ale pořád před námi popochází a vzdálenost nedokážeme zmenšit. Vítr se točí, stopaři začínají být nespokojení a domlouvají se mezi sebou jak dál. Kolem 10, po 4 hodinách stopování rozhodnou – zůstáváme na místě a doufáme, že buvol zalehne. Necelou hodinu poleháváme v trávě a když se zvedneme, sluníčko už pořádně hřeje. Po 1 km najdeme místo, kde buvol zalehl, ale je pryč… takže jen s povzdechem pokračujeme po stopách. Ten prevít se už ale ani na chvilku nezastaví. Mine poledne a všichni toho začínáme mít plné zuby. Tempo nepolevuje, teplota stále stoupá a nám je jasné, že tohoto samotáře hned tak nedoženeme. Když stopy křižují další prašnou cestu, rozhodnou se stopaři a Norman, náš partner a perfektní profi hunter, že nebudeme pokračovat, dáme si oběd a buvol se snad zastaví, znovu zalehne a my budeme mít větší šanci. Stopaři nás nechají na cestě a jdou pro auto. Jak ho můžou najít je pro mne záhadou, víc než 6 hodin se už motáme krajinou, ale přesto po hodině přijíždějí buší. Z auta vytáhneme nějaké pití, jídlo a staré deky. Rozložíme se ve stínu a pochutnáváme si na studeném kuřeti a plackách, po dlouhém stopování paráda. Naši stopaři si kousek od nás kuchtí nějakou dobrotu na malém plynovém vařiči, pořád spolu brebentí a zubí se od ucha k uchu. Když jim nabídneme kuře, jen se mihnou ruce a úsměvy se ještě víc rozšíří. Oběd pod mopánovým stromem nás všechny nakopne. Ještě chvilka lenošení na dece, ale už začínáme být nervózní – balíme cirkus a s novými zásobami vody znovu vyrážíme. Stopy teď vedou trávou a spadaným listím. Stopaři hledají stopy pomalu, čím dál obtížněji, ale pořád pokračujeme. Po třech hodinách narazíme na úplně čerstvý trus, teď už je blízko! Naše skupinka postupuje buší velmi pomalu, potichu a lovec Pierre i Norman, jdou s připravenými zbraněmi. Stopaři a Norman komunikují jen posunky, lehké kývnutí hlavy, pokynutí rukou… já se bojím i dýchat. Najednou stopaři ztuhnou, přikrčí se, vím že ho vidí. Jdu na konci našeho malého průvodu a strnu uprostřed kroku. A teď ho už vidím i já. Starý, černý buvol se dívá přímo na nás, přesto se ani nehne. Norman jen kývne na Pierra. Bohužel stojíme přímo proti slunci, které je už nízko. Pierre se snaží zamířit, ale přes sluníčko není v puškohledu téměř nic vidět. Vteřina mi připadá jako hodina. Buvol se dívá pořád na nás, začne nespokojeně frkat, pomalu udělá dva kroky směrem k nám… Zadržuji dech, srdce mi buší až v krku, cítím potůček potu, který mi stéká po zádech. Když se ozve rána málem dostanu infarkt. Buvol okamžitě padne… Pierre z volné ruky dal svoji životní ránu – naostro, přímý zásah do srdce. Norman stojí s namířenou zbraní, Pierre okamžitě přebíjí a všichni stojíme napjatí jak struny. Najednou se ozve se hluboké, hrdelní zamručení, zvuk, který nejde popsat, poslední buvolí píseň. Norman nám pokyne a pomalu se začneme k tomu neskutečnému zvířeti přibližovat. Napětí nepolevuje, zbraně jsou stále připravené. Respekt k tomuto zvířeti je obrovský. Ale po chvíli víme, že je konec… Pierrovi vypoví nohy službu, klekne si do trávy a slzy mu tečou proudem.
Zase pomalu začínám dýchat, přestože se celá klepu. Ještě chvíli jsou všichni úplně tiší, Norman stojí nad buvolem a bůhví, co se tomu starému profi hunterovi honí hlavou, pak začnou, jak na povel stopaři jásat, plácat se po zádech a blahopřát lovci. I jejich radost z úspěšného lovu je obrovská… Před námi leží jedno z nejnebezpečnějších zvířat planety, starý býk, hrdé zvíře s tělem plným jizev a se zvrásněnými rohy. Pierre, obrovské LOVU ZDAR!
Eva Francová, www.prepalov.cz
Před téměř 10-ti lety jsem potkala svého manžela Radka France a můj život se otočil o 180°. Jeho lovecká vášeň mne zcela pohltila a dnes spolu tvoříme tým v každém slova smyslu. Pro naše klienty zajišťujeme nejen lovy v různých koutech světa se spolehlivými a profesionálními partnery, ale také dopravu trofejí a preparace. Afrika, její volnost, vůně a svoboda se pro nás oba stala velkou láskou a druhé doma jsme našli v Namibii… a ty nejlepší lovecké zážitky máme spojené právě s Afrikou…