S pokusem převrátit realitu naruby přišli včera zástupci části zemědělců a vlastníků lesů. Ve svém stále agresivnějším legislativním boji za uzavřené soukromé honitby a neomezené soukromé právo lovu špatně skrývaném za boj proti škodám zvěří navrhli změnu zákonné definice myslivosti. Ta se z nástroje péče o národní bohatství má stát nástrojem plnění jejich zájmů.
Zástupci části vlastníků sdružení v Asociaci soukromého zemědělství a Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů navrhují změnu zákonné definice myslivosti. Podle současného zákona je myslivost zjednodušeně péčí o zvěř, která je součástí ekosystému a je národním přírodním bohatstvím, a spolková činnost za účelem udržení a rozvíjení mysliveckých tradic. Jako taková je myslivost chráněna zákonem, coby národní kulturní dědictví České republiky.
Vztah myslivosti k lesnictví a zemědělství je rovnocenný. Ve všech případech se jedná o hospodaření v krajině, kdy lesníci hospodaří s lesy, zemědělci se zemědělskými plodinami a zvířaty a myslivci s volně žijící zvěří. Tyto činnosti nutně musí stát na stejné úrovni vedle sebe, vzájemně se doplňovat a vyvažovat.
Organizace vlastníků však navrhují definici myslivosti zásadně změnit. Jejich cílem je myslivost, a tedy i volně žijící zvěř, podřídit vlastním zájmům. Myslivost má podle nich být nedílnou součástí zemědělské a lesnické činnosti a má být provozována zejména vlastníky či pachtýři nebo prostřednictvím právnických nebo fyzických osob a dále spolky a jinými subjekty. Ochrana národního přírodního bohatství se má podřídit touze po lovu a majetku části vlastníků pozemků.
„Je to podobné, jako kdyby si vlastníci lesů a zemědělci nárokovali právo vykácet některou chráněnou alej, postavit sjezdovku na Sněžce nebo rozorat bojiště bitvy na Bílé Hoře“, přirovnává nejnovější požadavek vlastnických organizací Jiří Janota, předseda Českomoravské myslivecké jednoty. Takové zásahy do přírodního bohatství České republiky si asi dovedeme jen těžko představit. Motivace změny definice myslivosti je přitom jasná.
„Cílem je zneplatnit usnesení Ústavního soudu, který opakovaně rozhodl, že vlastnická práva k půdě nejsou neomezená a vlastníci musí jejich omezení ve vyšším zájmu strpět. Tak musí strpět mimo jiné myslivost v zájmu péče o přírodní bohatství – zvěř. Kdyby myslivost podle zákonné definice už nepečovala o přírodní bohatství, ale byla nástrojem sedláků a lesníků, zřejmě by ji už trpět nemuseli. Na úkor českého státu a české veřejnosti by si tak zvěř de facto přivlastnili. Definice myslivosti takto změněna být nesmí“, vysvětluje možný důsledek změny Jiří Janota.
Požadavky vlastníků půdy proti zvěři sahají sto let zpět
Zástupci vlastníků argumentují, že myslivost byla součástí zemědělského a lesního hospodaření vždy a až komunisté měli rozhodnout o jejím oddělení. „Skoro pětatřicet let po sametové revoluci už je poněkud laciné snažit se cokoliv shodit tím, že to onálepkují jako komunistické. Zde to navíc není pravda. Před stejnými požadavky vlastníků naši předchůdci zvěř bránili již před sto lety“, připomíná Jiří Janota.
Jeden z průkopníků české myslivosti Josef Žalman napsal o rolnících žádajících vyhubení zvěře v článku O nový honební zákon vydaném jako reakce na článek Pryč s lovnou zvěří v časopisu Stráž myslivosti dne 1. února 1927 následující:
Zachovati všechny druhy naší lovné zvěře řádným prováděním ohleduplné myslivosti jest skutečně otázkou naší kulturní vyspělosti a má býti svědectvím našeho povznešeného stanoviska k přírodě a její ochraně.
Tato snaha po ochraně domácí přírody jest dnes příznakem velkodušného, pokrokového názoru světového; ohnisko této myšlenky leží tam, kde by byl nejméně kdo hledal; v nejdemokratičtější a nejsvobodnější zemi světa, ve Spoj. státech sev. Ameriky! Odtud řítí se toto hnutí živelnou silou po celé zeměkouli a zakotvilo pevně všude, mezi národy a lidmi všech plemen a barev.
A my, kteří ještě máme dostatek toho, co jiní již oplakávají, my chtěli bychom jíti cestou zcela opačnou a vyhostit těch několik druhů zvěře, života lidského nijak neohrožujících, jen proto, že chce být také živa? Je myslitelno, že by náš pokrokový rolník chtěl propůjčit se k takové nerozumné zvrácenosti?
Snížení minimální výměry honitby a právo lovu vlastníkům
Dalšími významnými požadavky části vlastníků jsou snížení minimální výměry honitby na 250 hektarů a právo lovu pro vlastníky i pachtýře pozemků nad 20 hektarů v každé honitbě, jejich široké rodiny, zaměstnance a kohokoliv, koho jím pověří.
Zmenšení honiteb by bylo jednoznačně krokem proti zájmům zvěře. Znemožnilo by s ní hospodaření, protože životní nároky zvěře jsou větší než 250 hektarů. Zvěř by tak volně přecházela mezi honitbami a vlastníci malých honiteb by se pouze předháněli v tom, kdo ji stihne zastřelit. Znalost zvěře v širším kontextu důležitá pro hospodaření s ní i pro skutečnou regulaci stavů by scházela.
Zmenšení minimální výměry honiteb by navíc vyžadovalo novou právní úpravu oblastí chovu. Oblast chovu je oblast propojující jedním plánem chovu více honiteb. Ustanovení oblastí chovu je však komplikované už v současných podmínkách a bude tím komplikovanější, čím silnější postavení by jednotliví vlastníci honiteb měli. Změna by byla potřeba také v uspořádání státní správy myslivosti.
Právo lovu pro vlastníky a pachtýře by rozvrátilo myslivecké hospodaření, které jinak kontrolují vlastníci pozemků, nájemci honitby a státní správa společně, a rovněž by bylo příčinou nečekaného a nežádoucího pohybu neznámých ozbrojených, nikým nekontrolovaných osob v krajině.
Vlastníci již dnes drží všechny trumfy
Tlak některých vlastníků na změnu zákona ve jménu neúměrných škod nemůže obstát. Už do stávajícího zákona si vlastníci prosadili plné právo o stavech zvěře, a tím i výši škod rozhodovat. Vlastníci můžou v honitbě sami hospodařit. Nic je nenutí ji pronajímat myslivcům. Tuto možnost však u nestátních honiteb využívají málo.
Pokud se vlastníci rozhodnou honitbu pronajmout, činí tak za svých vlastních podmínek jako v případě pronájmu čehokoli jiného. Mohou si stanovit cenu, pravidla mysliveckého hospodaření a náhrady škod, nebo smlouvu v případě nespokojenosti vypovědět. Zákon dává oběma stranám velkou smluvní volnost.
Pokud ani této volnosti nevyužijí, nabízí současný zákon vlastníkům ještě pomoc státní správy myslivosti, na kterou se mohou obrátit s požadavkem na snížení stavů či dokonce úplné ukončení chovu zvěře v honitbě. Státní správa může taková opatření nájemci honitby přímo nařídit. Přesto tohoto práva každoročně využívá jen asi 5 % vlastníků honiteb! „Nevyužívají-li vlastníci honiteb současné velice široké možnosti, jak ochránit svá práva a snížit škody, musím se ptát, proč se dožadují ještě větších práv? Obávám se, že vůbec nejde o škody a už vůbec ne o zájmy zvěře. Jde pouze o snahu snadněji získat soukromé honitby a v nich si bez ohledu na potřeby zvěře užívat možnost nerušeného lovu. Legislativní požadavky některých vlastníků jsou neopodstatněné a v návrhu zákona o myslivosti by se vůbec neměly objevit,“ uzavírá Jiří Janota.