Představme si pestře strukturovanou smíšenou krajinu prostoupenou mnoha krajinnými prvky jako jsou meze, remízy, lesíky, úvozy, v které se pěstuje mnoho druhů zemědělských plodin na vzájemně se střídajících plochách s malou výměrou. Zvěř má téměř ideální potravní, klidové a krytové podmínky… No, hezká představa, ale vraťme se zase zpět nohama na zem do reality intenzivně obhospodařované zemědělské krajiny, kde je vše naopak, než v krajině prof. Komárka.
Je skoro jedno, zda se jedná o variantu intenzivního hospodaření, kde se pěstují obvykle tři plodiny na velkých dílech půdních bloků. Anebo je celý katastr v extenzívním pastevním a sečeném režimu – opět na velkých plochách. Jak se tam zvěři daří? Upřímně, nic moc. Už jsme si všichni zvykli, na nízké stavy zajíců, kde jednou z příčin neuspokojivého stavu je potravní a monodietní šok způsobený náhlou sklizní plodin na velkých plochách, sklizní slámy a následnou podmítkou nebo dokonce aplikací totálního herbicidu. Následkem je hlad i ztráta krytu. Tyto vlivy nepříznivě působí i na naši nejkrásnější zvěř – srnčí. Její prostorová aktivita je však větší, má tedy o něco lepší možnosti si potravu najít. Ovšem v této krajině?
Jaká podpůrná opatření tedy můžeme udělat my myslivci? Jak vybalancovat a doplnit potravní výkyvy v turbulencích agrární i lesní krajiny? Jak se tedy dívat na pozdně letní, podzimní a zimní přikrmování zvěře? Jaké metody, jaké způsoby a jaká krmiva? Kdy? Čím? Jak?
Doba zahájení a ukončení přikrmování závisí na konkrétních podmínkách honitby, aby potrava pro zvěř byla, pokud možno co nejvíce kontinuální. Takže když máme nesklizená pole, políčka a biopásy, můžeme přikrmování opozdit více do podzimu, popřípadě i vynechat. V hladové velkoplošné krajině s podmítkou začneme raději hned po sklizni.
Naprostou jedničkou a nejpřirozenější formou přikrmování jsou políčka pro zvěř, případně biopásy či jiné kompenzační plochy. Tyto plochy skýtají nejen v létě a na podzim potravu ale i kryt. Jaké plodiny na ně dát? Ovsem se nic nezkazí. Samozřejmě, jakékoliv zpestření je dobré, zvláště kvalitní vojtěška, jetelotráva se zastoupením bylin je žádoucí. U biopásů je složení dané podmínkami AEKO, ale to je věcí zemědělců.
Jaké jsou naše praktické zkušenosti? Jedna vychytávka z praxe je: „Pepo necháš stát kousek ovsa na okraji pole?“ Jde o dohodu se vstřícným zemědělcem, kdy při sklizni, např. obilí, ponechá asi 5 m široký pruh neposekán a zvěř konzumuje plodinu na kterou je navyklá z léta. Myslivci určitě najdou formu vhodné kompenzace pro zemědělce.
Další způsob je denní doplňování krmiva, tak aby korýtka nebyla prázdná. Kdo si to ale dnes může dovolit? Když má někdo krmelec za hájovnou, má čas a každý den doplní, tak proč ne. Samonásypná krmná zařízení. Na konstrukci nezáleží, ale principem je neustálé automatické doplňování krmiva, které se zaveze jednorázově ve velkém množství. Např. u nás máme kapacitu asi 5 pytlů krmiva. Výhodou je plynulý odběr, zvěř se nepřecpe a bere si pořád odpovídající dávku. Nevýhodou je vybalancovat péči o srnčí s přítomností ostatních druhů spárkaté zvěře. Anebo něco jako bažantí zásypy. Krmení se sype do suchých plev nebo senných drolků pod zásyp, kde mícháme několik druhů obilnin – ječmen, oves, kukuřice, proso.
Jaké krmivo používáme? Oves je zvláště vhodný na řepkových polích, protože má slupky. Je možno krmit i speciální krmné směsi pro srnčí zvěř. Sůl nebo minerální lizy předkládáme celoročně. Z dužnatých krmiv jsou vhodné druhy, které zvěř zná a je na ně naučená, u nás jablka, topinambury.
Uvedu také praktické zkušenosti kolegy Martina Jadrného, příkladného myslivce z okresu Žďár nad Sázavou, společenstevní honitba: „Přikrmování u nás ve vrších (okolo 700 mnm) začíná koncem října jádrem (ječmen, oves) pomocí samokrmítek, cca na 200 kg. Jádrem se přikrmuje do ledna. Zvěř načerpá dostatečné tukové zásoby, z kterých může čerpat energii až do jara. Potřebuje k tomu hlavně klid.
V přikrmování se v zimě pokračuje kvalitním senem, kaštany a letninou (maliník a jeřabiny s listy, to je záruka potřebné kvality).
Letninu předkládám pouze, když je sníh a mráz, nenavlhne, má krásnou barvu a zvěř ji pak rychle bere. Srnčí zvěř tím dostává potřebné živiny a nemá pak častou potřebu okusovat mladé stromky. Samozřejmě nemůže u krmelce nikdy chybět sůl s minerály. Říká se tomu myslivecké hospodaření v krajině. Také díky tomu máme okolo krásný les, spokojenou lesní zvěř a spokojeného revírníka.
Je velká škoda, když veřejnost čím dál častěji vidí v zasněžené přírodě prázdné krmelce. To už by bylo lepší v honitbách, kde si myslivci neplní své povinnosti, ty krmelce zbourat a odvést. Jinak se do budoucna pohled na nás myslivce jako celek, určitě nezlepší.“
Je třeba dodat, že názory na (ne) přikrmování zvěře se mění, dle aktuálního poznání, jak mezi vědci, tak praktiky a často ani ti se mezi sebou neshodnou. Nikdo neví vše na 100 %, zvláště v přírodě. Tzv. nechat zvěř v zimě na ostružinách, pokud jsou hojně zastoupeny, je možné třeba jen v některé části honitby.
CO JE URČITĚ ŠPATNĚ?! Varuji před jednorázovým předložením pšenice, zejména v zimě bez dlouhodobého návyku z letního období. Jakékoliv plesnivé a zkažené krmivo. Nejsem zastáncem předkládání chleba a pečiva a odpadu z domácnosti. Rovněž zvěři velmi škodí časté vyrušování, především v zimní době v mrazech a při vysoké sněhové pokrývce.
Pokud nejsme schopni zajistit odpovídající podmínky racionálního přikrmování zvěře, raději přejděme na variantu NEPŘIKRMOVAT, ať zvěři nesprávným přikrmováním neškodíme!
Radek Podhorecký – zemědělec a myslivec, člen OMR – OMS Příbram, pracovní skupiny Myslivci pro přírodu, týmu Stop! sečení srnčat